Soubor devatenácti povídek laureátky Nobelovy ceny za literaturu 2007 přináší jednak deset miniatur ze stejnojmenného českého výboru (1970), které nyní vycházejí ve zrevidovaných překladech, jednak přikládá devět zbylých próz původního anglického vydání z roku 1963, jež museli tehdejší čeští editoři z nejrůznějších důvodů pominout, například incestní momentku Jedno tělo. Doris Lessingové v dobách největší povídkářské slávy, kdy se o její přízeň přetahoval jeden britský sobotník za druhým, učarovala nejen atmosféra dospívání v okrové krajině jihoafrických farem, kde je vidět druhým do talíře přes půl buše, ale i přehuštěný Londýn, ve kterém se zabydlela až v dospělosti. Očima inteligentních čtyřicátnic tu autorka vnímá všednodenní tragédie a proniknutím do duše postav naplňuje požadavky nejtěžšího psychologického žánru tak, že výsledný objev čtenáře zamrazí. Zajímají ji stereotypy anglické povahy při kastování společnosti nebo v soužití mužů se ženami, v nichž senzitivně pojmenovává chvíle, kdy se slabost mění v pomatení. Snad proto cítí prozaička potřebu prokládat tyto velkoměstské truchlohry symbolickými bájemi o povaze přírodních národů, instinktech zvířat či hmyzu konfrontované s řádem věčnosti, neboť kdo vyrostl na okraji africké pouště, je přesvědčen o tom, že náš nicotný život stráží majestát neměnného. Kombinace těchto motivů, v níž Lessingová prokazuje zejména výjimečné umění skloubit satiru s jemnocitem a existenciální strach s nabokovovskou láskou k barvitému cvrkotu ulice, vrcholí v závěrečné povídce Pokoj číslo devatenáct, ve které jedna z nejvýraznějších britských spisovatelek druhé poloviny 20. století skládá svébytnou poklonu předchůdkyni Virginii Woolfové.