Soubor textů Václava Havla a o Václavu Havlovi zachycuje perzekuci, kterou v době normalizace zažíval Havel na vlastní kůži. Zachycuje ale také zásadní proměnu jeho života.
Z dramatika, který se občas veřejně angažuje, se během let 1969–1989 stane politicky angažovaný myslitel, který také občas napíše divadelní hru. Dramatik, ve volném čase též angažovaný občan, se stane disidentem na plný úvazek, ve volném čase též dramatikem.

Známé eseje se tu prolínají s osobní korespondencí, rozhovory, prohlášeními a dokumenty. Mnohé z toho je tu publikováno vůbec poprvé: dopisy Josefu Škvoreckého, Pavlu Kohoutovi či Janu Vladislavovi, vězeňské záznamy a další.
Jednotlivé kapitoly zasazuje do širších společenských souvislostí renomovaný „havlovský“ historik Jiří Suk. Uspořádal Jan Hron.

Z přemluvy Jiřího Suka:
Václav Havel je znám především jako dramatik a politik. Jako občanský aktivista je znám přece jen méně a spíše kuse. Víme, že inicioval protesty proti spoutané kultuře, psal prohlášení a otevřené dopisy, popisoval život v byrokracii a nesvobodě, zastával se nespravedlivě stíhaných. Ale spíše to jen vedeme v patrnosti, než abychom to hlouběji rozebrali a ocenili. Dosud nás především zajímal Havel jako umělec zabývající se krizí hodnot a struktur, jako disidentský myslitel a prozápadní politik globálního renomé. Tento sborník dopisů, rozhovorů, zpráv, protokolů z výslechů, obhajob a závěrečných slov – některých již publikovaných a některých zveřejněných poprvé – má ukázat Havla jako toho, kdo se nebál a pouštěl se do nerovného střetu s komunistickým režimem – a to v časech politického tání i tuhnutí. A nemá ho představit jako symbol, ale jako člověka, jenž musel projít tvrdou zkouškou odolnosti.