Malá kniha představuje soubor autobiografických, deníkových a úvahových textů a poznámek Miloslava Mouchy (nar. 1942), význačného českého malíře a grafika, žijícího od konce 60. let ve Francii.
Text je vlastně souborem několika náhledů, díky nimž je možné seznámit se s peripetiemi autorova života, především v první kapitole, nazvané Životaběh. Do něj čtenáře M. Moucha uvádí promyšleně, když zdůvodňuje pohnutky k jeho sepsání: "Vypravěč staví vyprávění na své interpretaci díla a opírá se o objektivní události v umělcově životě. Jelikož jsem ještě mezi živými, vyprávím svůj život sám."
A pak se již octneme v rychlém sledu událostí, neboť autor zvolil způsob vyprávění rychlý a stručný. I když podaný jenom ve zkratce, například Mouchův popis zdevastovaného Krušnohoří a konkrétně oblasti v okolí měst Litvínova a Mostu, je nejen výstižný a nejen drsný, ale ve své koncentraci také vcítěný, smutný z evidentní změny k horšímu, postižený a prožívající.Miloslav Moucha zbytečně neprodlévá na jednom místě a půlstoletí svého života od narození ("Já jsem se narodil 25. Března 1942, za druhé světové války, pod Krušnými horami v Dolním Litvínově v blízkosti chemických závodů založených Hitlerem.") ke sklonku dvacátého století ("V roce 1989 jsem našel Litvínov v ještě horším stavu, než když jsem ho opustil, hory holé, bez stromů, místo sedm set starého města Mostu velkou čoudící díru.") zvládne v ostrém tempu. Vypovědět a popsat však stihne mnohé. Svá neúspěšná školní léta ("Přes poměrně slušný prospěch jsem byl se školou v trvalém konfliktu.") a úspěšné "zasvěcování" do tajemství umění, jehož se Miloslavu Mouchovi dostalo díky přátelství se spisovatelem a esejistou Josefem Jedličkou, jenž v Litvínově prožíval socialistickou formu vyhnanství ("Josef Jedlička mě také dovedl k poznání, že umění nelze dělat jako hru, že je to zodpovědná práce, záležitost osudová a věc víry."). Dále autor vypráví o své emigraci do Francie, kam odešel v roce 1968 ("Odešel jsem z Čech ze strachu před perzekucí a nerad. Paříž mě spíše vyděsila... Okouzlení přišlo až později") , o svých reflexích doby i umění, o alchymii, o návratu do vlasti a o střídavém pobytu ve Francii a v Onom Světě, samotě kdesi na rozhraní středních a jižních Čech.
Zápisky z Onoho Světa, z let 1993-1999, jsou další částí Mouchovy vzpomínkové knihy. Popisuje v ní prostor ještě stále svérázně spjatý s přírodou i drobné události kolem postav a postaviček, které jej někdy zdánlivě bizarně zabydlují ("A co je nového?, povídám já. Nic, kuna mi zamordovala dalších sedm slepic a Šternberk chce skoupit všechny louky okolo. ... Jo a taky taťka umřel.") , a pro kontrast či pro zpestření vše prokládá úvahami o přátelích (např. Janu Zábranovi, Jiřím Kolářovi, Lubomíru Martínkovi), o malířství i podstatě umění.
Tři studie z uměnovědy jsou závěrečným dodatkem publikace. Stati o kresbě, malbě a o zmatení pojmů jsou exkurzem do Mouchova myšlenkového světa: "Malba je velmi staré médium a lze přes ni vyčíst historické proměny v umění. Dokonce i přes revoluční čin moderního umění v ní nacházíme reminiscence na staré umění. ... Umění a malba byly oficiálně uznány za nežádoucí a opět se stávají záležitostí elitní menšiny."
Miloslav Moucha napsal Malou knihu. Možná formálně, možná tím, že jde o záznamy, útržky, poznámky, a v neposlední řadě o ještě nedokončený životaběh. Obsahově je však jeho kniha "ve standardní velikosti" podobných deníkových zápisů. Autor reflektoval a zachytil část svého života, svůj pohled a názor, osobní vidění i porozumění současnému světu a umění. To zas není tak malé ani málo.