Nejnovější román Davida Mitchella přichází jako samostatný, osobitý příběh, zároveň ale i jako další díl „nadrománu“ jejž autor píše po celý dosavadní život. Tématem a stylem se od závratného mnohovýznamového Atlasu mraků nebo od Tisíce podzimů Jacoba de Zoeta liší, je pevně a s příjemnou konkrétností zasazen do šedesátých let – jde o román o dospívání.

UTOPIA AVENUE není ani zdaleka jen mistrně odpozorovaným portrétem hudební scény v Soho na přelomu 60. a 70. let. Zajímá ho, odkud se berou autorské nápady a jak potom putují světem – popová hudba mu k tomu nabízí ideální příležitost. „Myslím, že většina spisovatelů závidí hudebníkům přímý kontakt s publikem a okamžité ocenění,“ říká v jednom rozhovoru, „musí to být nádherný pocit! Ať vymyslím jakkoli skvělý výjev, ať napíšu jakkoli dokonalý odstavec, nikdy, nikdy, nikdy tuhle drogu neokusím. Když před publikem přečtete něco nového , co se vám opravdu povedlo, je to jen dost slabá náhražka“.

Kdo v románu UTOPIA AVENUE dospívá, je hudební skupina stejného jména, „nejpodivnější britská kapela, o které jste v životě neslyšeli“, a román líčí nejen její vzestup, ale i pád. V první části kapela získává úspěch, nadšené fanoušky a pořádný kus proslulosti… jenže nikoli spravedlivý díl štěstí. Mitchell s dokonalým vcítěním odkrývá pod tlustou vrstvou slávy i její skrytou tvář: z cesty svedené ambice, poraněné duše, lidské ztráty i působení náhod. Muzikanti cítí čím dál větší napětí mezi požadavky publika, odměnami z provozování umění a na druhé straně změtí protichůdných sil závazků, obav ze selhání, kruté nostalgie a na dřeň jdoucího smutku. Láska přichází a promarněna mizí, smrt přichází znenadání. Puzení k hudbě, k jejímu tvoření, je ale nevysvětlitelně stálé, nedá se mu odolat.

Stylově jde o prózu záměrně snadnou, až nenáročnou: tak mimořádně čtivý román dokáže napsat jen málokterý autor. Text oživuje pozoruhodný smysl pro zachycení detailů, jako když „neukotvená oblaka plují jako vraky bez kormidel…“, nebo když se při večeři „mušle podávané v podlouhlé míse z hráškově zeleného porcelánu se zvenku černají domodra a zevnitř našedle svítí jako oblázky…“.

Jako všechny Mitchellovy romány se i UTOPIA AVENUE silně zabývá myšlenkou určujícího setkání, okamžikem, kdy se zdánlivě náhodná shoda okolností ukáže být opojnou směsí kosmické ozvěny, přepisem minulého, zápletkou osobního osudu i celého vyprávění.