Publikace předkládá dosud nejpodrobnější rekonstrukci šíření západní, tibetobarmské, větve sinotibetských jazyků, která je založena na nových archeologických zjištěních. Původ sinotibetské rodiny je na základě kombinace lingvistických a archeologických poznatků hledán mezi neolitickými pěstiteli prosa na středním toku Žluté řeky. Archeologicky zachytitelné posuny neolitických skupin z této oblasti směrem na čínský severozápad jsou pak interpretovány v rámci obecnější teorie spojující formování a šíření velkých jazykových rodin s přechodem k zemědělskému způsobu obživy. Podstatná část práce se zabývá prehistorickým vývojem na severozápadě Číny, přičemž je zdůrazněna jeho dlouhodobá kontinuita a stále výraznější odlišnosti tamních kultur od východnějších oblastí. To naznačuje, že v popsaném období se na severozápadě formovala i jazyková odlišnost tibetobarmských členů sinotibetské rodiny od jejich východnějších sousedů. Pozornost je zároveň věnována postupnému formování smíšeného způsobu obživy kombinujícího pastevecký chov zvířat s pěstováním nových druhů obilnin, převzatých pravděpodobně ze západu, především ječmene odolného vůči chladu. Je ukázáno, že tento způsob obživy umožnil šíření severozápadních populací do horských oblastí, kde dodnes nacházíme tibetobarmská etnika žijící analogickým způsobem.