Češi byli za Hitlera uváděni výslovně jako árijský národ v osobních průkazech s rodokmeny předků; z českých chlapců se měl vytvářet nový nacistický vůdcovský dorost na elitních školách NAPOLA; čeští muži měli být přijímáni do řad SS; „česká krev“ byla zákonem chráněná před míšením se Židy… Etablovaná česká historiografie k těmto skutečnostem mlčí, jelikož se tato historicky podložená fakta nehodí do narýsovaného konceptu, podle nějž neměli Češi v nové Hitlerově Evropě fyzicky co pohledávat. Autor Lukáš Beer demonstruje, že pro Čecha v „Nové Evropě“ bylo ale zamýšleno rovnocenné místo vedle Němce, a to nejen na příkladě masové ideologické převýchovy české mládeže v Protektorátu, která měla být na přání německých míst vychovávána ve stejném duchu jako německá mládež v Hitler-Jugend. Víme skutečně, jak nacisté hodnotili rasové kvality českého národa? Ostatně i způsob, jakým se dnes běžně naprosto překrouceně interpretuje nacionálněsocialistická „rasová nauka“, svědčí o tom, že tento zásadní nedostatek – pramen mnoha mýtů i ahistorických smyšlenek – bylo již dávno potřeba napravit. Kniha čtenáře vůbec jako první historiografické dílo poválečné české literatury pravdivě, detailně a fundovaně seznamuje se základními principy dobové rasové nauky, obzvláště se zřetelem právě na český národ. Nejpozději pak je nejeden z českých akademických historiků komunistické minulosti a polistopadové současnosti usvědčen ze lži. Tím ale celý repertoár Beerových historických zkoumání dodnes tabuizovaných oblastí života Čechů v Protektorátu není ani zdaleka vyčerpán. Směli Češi za války studovat na německých vysokých školách a jaký byl o studium zájem? Chcete znát jména téměř stovky Čechů, kteří pomohli odhalit Heydrichovy vrahy a dostali za svou pomoc tučnou odměnu? Jaký obraz vytvářel o Češích v Říši tamější tisk? Kdo by chtěl odpovědi na tyto otázky najít v učebnicích dějepisu, neuspěje. Kniha Hitlerovi Češi kriticky, leč na základě fundovaných zdrojů, boří jeden protektorátní mýtus za druhým jako příslovečný domeček z karet.