Když jsem poprvé potkala Chase Parkera, neudělala jsem zrovna dobrý dojem. Schovávala jsem se právě u toalet v restauraci a nechávala svojí kamarádce vzkaz na záznamníku, ve kterém jsem ji zoufale prosila, aby mě vysvobodila z jednoho příšerného rande. Chase prošel kolem a zaslechl mě, načež mi začal dávat nevyžádané vztahové rady a prohlásil, že jsem pěkná mrcha. Řekla jsem mu, aby si hleděl sám sebe – a že byl na něj docela pěkný pohled, to se musí nechat – a odešla jsem zpátky ke stolu. Když kolem nás o chvíli později prošel, ušklíbnul se na mě a já sledovala, jak jeho arogantní sexy zadek odchází za jeho vlastní společností. Nemohla jsem si pomoct a zbytek večera jsem po něm neustále pokukovala. Nejednou mě při tom přistihl a mrknul na mě. Když se ten pohledný cizinec i se svou stejně pohlednou partnerkou objevili u našeho stolu, myslela jsem, že mě Chase přišel napráskat a vyslepičit, jak jsem plánovala zdrhnout. Místo toho ale předstíral, že se známe, přisedl si a začal vyprávět ponižující a zcela fiktivní historky z našeho smyšleného společného dětství. Z nudného rande se vmžiku stalo bizarně zábavné rande. Když jsme se toho večera všichni rozloučili, nemohla jsem na něj přestat myslet, i přesto, že jsem věděla, že se už nikdy nepotkáme. Jaká byla totiž pravděpodobnost, že na sebe dva naprostí cizinci narazí podruhé, navíc ve městě s osmi miliony obyvateli? Jaká byla pravděpodobnost, že se o měsíc později stane mým novým šéfem?