Příběh dívky, na kterou zapomněli…
Šťastné dětství jí přerušila válka. Stala se Židovkou. Pochopitelně jí byla i dříve, ale najednou to začalo vadit. Přežila Terezín, Osvětim, přišla o milované rodiče, díky šťastné náhodě unikla z pochodu smrti. Potkala dobré lidi, pomohli jí, žila u nemilované tety, v sirotčinci a našla životní lásku.
Cesta Evy Erbenové byla zpočátku umetená, pak plná výmolů, několikrát stála na kraji propasti, měla štěstí, pokaždé se našel někdo, kdo jí podal pomocnou ruku, ale především musela ona sama chtít, znovu se nadechnout a jít dál. I v této poslední knize se vrací na začátek a rozvzpomíná se, na povrch vyplouvají nové skutečnosti. Zamýšlí se nad chováním lidí v krajních situacích, kdy jde opravdu o život, a reálně s porozuměním je popisuje, ona totiž ví, ona to zažila.
Lidská paměť má očistnou schopnost. Snaží se vymazat hrůzné zážitky a žít současností. Přeživší šoa léta o hrůzách, které zažili, nemluvili, teprve jejich děti, když dospívaly, se je snažily přimět vzpomínat, vyprávět, protože je důležité, aby se taková zrůdnost už nikdy neopakovala.
Dnes mnozí mladí progresivisté mají snahu soudit chování lidí v táborech smrti, moralizovat, jak se měli správně chovat, jak bojovat, jak se vzepřít. Je to naivní, protože nic podobného nezažili. Mají jen romantické představy a ideály, nikdy nestáli na hraně propasti… Je důležité, aby mládí mělo ideály, a neméně důležité je umět pozorně naslouchat těm, kteří zažili život...