Kde selháváme jako společnost a kde jako jedinci na cestě od mýtu přes tradici k jejich popření? Do jakých hloubek zrcadlí příslušnost k rodové linii naše ukotvení v časoprostoru kulturní krajiny, kterou obýváme? Pro co si rezervujeme lítost a vůči jakým jevům jsme (už) imunní? \"Naříkáme nad zkázou města Ur, zatímco suchá tráva hoří dál,\" píše ve své debutové knize Lucie Janečková. Brodí se přitom nánosy bahna na návsi i přes trhliny dějinných vrstev, bere nás s sebou do chladných sálů, kde se v odcizení rodíme, do důvěrně známých a přesto vědomím zpochybňovaných prostorů naší každodennosti, přepisuje naše obvyklé rituály a nechává nás porozumět těm novým, které budou nezbytné v momentě, až \"přemnožené včely způsobí zatmění slunce\" a všechno dosáhne opět pomyslné rovnováhy. Bude-li to v roce 2081, jak nastiňuje autorka, nebo dříve, závisí na tom, čím jsme pro své prostředí dnes. Ale stane se to! A k tomu směřujme svou naději.