Kniha Josefa Vojvodíka přináší nový a originální pohled na českou poezii především druhé poloviny 20. století, zvláště na poezii několika básníků, kterou čte a interpretuje jako poezii "výjimečného stavu". S tímto pojmem, známým z "politické teologie" Carla Schmitta, však autor pracuje v širším kontextu jako s metaforou tvůrčího aktu a samotného básnictví. Autor zároveň ukazuje, že poezie je také jedinečným zdrojem a médiem poznání. Básníci, jejichž poezií se Josef Vojvodík zabývá, takovou extrémní zkušeností různými způsoby prošli: ať již šlo o setkání se schizofrenním symptomem (v případě Zbyňka Havlíčka, klinického psychologa v psychiatrických léčebnách), o zkušenost z odboje a věznění za německé okupace (Robert Konečný), traumatizující zkušenost dlouholetých politických vězňů komunistického režimu (Josef Kostohryz a Václav Renč) nebo o politickou situaci vynuceného exilu (Ivan Diviš). Prostřednictvím podrobných, do hloubky jdoucích analýz autor ukazuje, že "výjimečný stav" jako literární fenomén zahrnuje celé spektrum topoi a myšlenkových figur, spojených s dialektikou výjimky a normality. Velkým přínosem je autorova rekonstrukce kulturně filozofických, mytologických a poetologických kontextů jednotlivých básní. Tím zároveň dokládá, že skutečné básnické umění, velká a silná poezie, není ničím životu odvráceným, ale přesně naopak - že je mimořádným pojítkem mezi člověkem a skutečností světa.