Drobné povídky, v nichž autor reflektuje odlišný pohled dětí a dospělých na svět.

     Když v roce 1955 vyšla útlá knížka Dětské etudy, jako by do tehdejší české literární nabídky vpadlo něco nečekaného čistého, co vůbec nesplňovalo požadavky kladené na socialistickou tvorbu. Ludvík Aškenazy vystoupil do hájemství prózy tím, že se jako novopečený otec svěřil čtenářům s pocity, jaké mu přineslo soužití s malým potomkem. Bylo to psaní nepolitické, něžné, humorné, melancholické a navýsost básnické. Je s podivem, jak se mohl autor, který nabyl vzdělání na polských školách a do vlasti se vrátil až jako voják Svobodovy armády, s takovou virtuozitou zmocnit češtiny.

     Zastihlo mě to jako studenta Vysoké školy pedagogické. Okouzleni knížkou, pozvali jsme autora na besedu. Přišel malý kulatý pán ještě nepoznamenaný spisovatelskou slávou, poseděl s námi a vyslechl i naše literární pokusy.

     Že mě Český rozhlas požádal, abych Dětské etudy přečetl, bylo pro mě ctí a potěšením.

Zdeněk Svěrák

  Poslouchám Dětské etudy a děkuju Zdeňku Svěrákovi, že svým neokázalým, civilním čtením jako by se chytil za ruku Ludvíka Aškenazyho a jeho syna – „človíčka“. Je jim spolu dobře na procházce parkem, doma nebo třeba cestou do vesmíru. Je jim spolu dobře na světě. Ať je tedy i vám.

Robert Tamchyna

BONUS: vzpomínka Zdeňka Svěráka na Ludvíka Aškenazyho