Paměti Stalinovy dcery jsou vyznáním, skládáním účtů a vzpomínkami současně – jak ona samotná říká „pestrými, neuspořádanými portréty, skicami, životopisy, láskou, přirozenosti, všeobecně významnými událostmi i dílčími reflexemi.“ Název „Stalinova dcera“ vystihuje naprosto osobni charakter knihy, napsané srdcem, ženským citem a temperamentem. Osloveným přítelem je čtenář, který naslouchá zpovědi jejího života. Světlana si zvolila nevázanou formu – nikoli však proto, aby šokovala svět okázalými, neobyčejnými odhaleními. Takže nejde ani tak o politickou knihu, jako spíše o lidsky dokument ženy, která žila ve Stalinově stínu a která nemohla uniknout politickým machinacím totalitního státu. Tím vystupuji ve Světlaniných vzpomínkách najevo též velké události v Sovětském svazu. Vynáší zdrcující rozsudek nad „zmetkem“ Berijou, diktátorovým „zloduchem“. V lidsky osobním vztahu zůstává však Stalin jejím milovaným otcem i když ho nechápe a jeho chování musí ustavičně odmítat. Úděsné je vylíčení Stalinovy smrti, stejně jako okamžiku tehdejší bezradnosti jeho obrovské říše. Široký prostot zaujímá líčení jejího dětství, rodinného života a vzpomínky na předčasně zesnulou matku. Lidé jí blízcí nebo s nimiž přišla do styku, ale i lidé ze Stalinova úzkého okruhu, jsou výstižně charakterizováni. Světlana pojednává i o svých dvou manželstvích, jež ztroskotala na politice, rovněž se zmiňuje o vroucí lásce ke svým dvěma dětem, jež musela zanechat v Sovětském svazu. Tragicky byl životni osud jejího nevlastního bratra Jaši, kterého nechal Stalin zahynout v německém zajetí, stejně jako osud vlastního bratra Vasilije, který po počáteční strmé kariéře nedokázal unést morální zátěž a skončil jako notorický alkoholik.