Opravy a modernizace existujících konstrukcí jsou úkolem s velkým ekonomickým významem. Mnoho existujících konstrukcí včetně těch považovaných za industriální dědictví bylo navrženo podle zastaralých předpisů a nesplňuje požadavky současných norem pro navrhování - Eurokódů. Navíc degradační procesy snižují postupně spolehlivost těchto konstrukcí. Ukazuje se, že hodnocení existujících konstrukcí se odlišuje od navrhování nových konstrukcí především zvýšenými náklady na opatření pro zajištění spolehlivosti, zpravidla nižší zbytkovou životností a dodatečnými informacemi z prohlídek, testů a měření na dokončené konstrukci. Tyto odlišnosti je nutno uvážit při rozboru spolehlivosti. V současnosti se spolehlivost existujících konstrukcí ověřuje většinou s využitím metody dílčích součinitelů. Při tom se uvažují stejné hodnoty dílčích součinitelů jako při navrhování nových konstrukcí. Tento postup však většinou vede ke konzervativním závěrům a nákladným opatřením při zesilování existujících konstrukcí. Přesnější popis nejistot související s hodnocením existujících konstrukcí tak může vést k významným úsporám. Efektivní postup poskytují pravděpodobnostní metody, které umožňují věrohodně popsat nejistoty a uvážit výsledky pozorování i zkušenosti s uspokojivým předchozím působením konstrukce. Klíčové kroky pravděpodobnostního hodnocení existujících konstrukcí zahrnují aktualizaci pravděpodobnostních modelů základních veličin a pravděpodobnosti poruchy a optimalizaci směrných úrovní spolehlivosti. Ukazuje se, že tyto úlohy vyžadují nové teoretické poznatky i operativní postupy pro praktické aplikace. Proto se na ně předložená monografie zaměřuje; důraz se klade na využití pravděpodobnostních metod. Zpracované postupy se uplatní při hodnocení existujících budov i mostů. Cílová skupina čtenářů zahrnuje vědecké pracovníky, projektanty i vysokoškolské studenty.