Zápletka románu, odehrávajícího se převážně v roce 1967, spočívá na typicky grassovském groteskně-drastickém nápadu: gymnazista Scherbaum chce před berlínským hotelem Kempinski veřejně upálit svého jezevčíka, aby šokoval a vyburcoval saturovanou konzumní společnost, jejíž svědomí je podle něj natolik otupeno („umrtveno“), že neprotestuje ani proti upalování lidí napalmem ve vietnamské válce. Jeho učitel Starusch (vypravěč románu a — se značnou dávkou sebeironie — autorovo alter ego) se jej snaží od radikálního záměru odvrátit, přestože s žákem v zásadě sympatizuje. Groteskně-humornou vypravěčskou kostru vyprávění představuje dlouhá, bolestivá terapie chrupu, již Starusch protrpí ve stomatologickém křesle a během níž se mu vybavuje asociační pásmo osobních selhání i událostí z války a doby hospodářského zázraku. Těmito reminiscencemi se do vyprávění zprostředkuje i řada zásadních problémů německé společnosti adenauerovské éry, zejména problém nepotrestaných válečných zločinců a nacistů: jednou z výrazných postav je (pod jiným jménem) i u nás nechvalně známý generál Schörner, který byl ochoten bojovat „do posledního muže“ a se vší krutostí ještě v posledních dnech války. V naivně radikálních postojích gymnazistů podává Grass — jako jeden z prvních levicových intelektuálů (román vyšel v roce 1969) — ironickou, pozoruhodně vyváženou analýzu mentality a ideologií, z jejichž energie v roce 1968 explodovalo radikální „studentské hnutí“: přitaká jeho pohnutkám i cílům, ale jasně se distancuje od jeho prostředků, které namnoze vyústily v zaslepený terorismus.