Poezie nelíbivá, mnohdy jsou to verše škobrtavé, odírající jazyk na kost. Pavla Vašíčková se jím s vážností prodírá, aby ohledala hranice sdělnosti slov; jistý minimalismus vyvažuje pasážemi vyznačujícími se kypěním, bubláním, zaklínáním - všelijakým kroužením kolem nesdělitelného, které by bylo rádo vyřčeno. Překvapuje nečekanými zkratkami, syrovým gestem; mučivé noční můry se zvrhávají v nepříliš úlevnou sebeironii. Důležitým rysem je poctivost - autorka na čtenáře nic nehraje: nesnaží se ho okouzlit, nechce být politována, nesnaží se dělat čtenářsky vděčnou legrandu. Jako by jí nezbývala síla na něco si hrát nebo se předvádět, potřebuje pouze jediné - co nejpřesněji uvidět podstatu a pojmenovat ji. Tento cíl sleduje velmi umanutě, nešetří přitom ani jazyk, ani sama sebe. Tím je její poezie velice "mužná" a riskující. Cenný hlas, zvláště mezi poezií psanou ženami neobvyklý. leírás elrejtése