Snad je to náhoda, že Čtvrtý mandel sonetů Miloně Čepelky vychází v době, kdy ovocné stromy ztrácejí svou okvětní krásu. Ale existují vůbec náhody? A není to tak, že když něco půvabného odchází, jiné zase vstupuje na scénu?

Snad bude vhodnější příměr, který k sobě přiřadí květy na stromech a básně: mnohý „moderní“ člověk by řekl, že obé je zbytečné. Proč nepřeskočit květy a nejít přímo k plodům? A proč vůbec psát a číst básně, kterých se nikdo nenají? Ano, z praktického hlediska má takový mudrc pravdu.

Jenže bez poezie a bez třešňových květů by byl svět chudší. Pod pojmem svět si však nepředstavujme mediální hemžení či výkřiky do tmy. Básník do tmy nekřičí – a proto mu voní po ovoci. Sám obdařený dlouhověkostí, nevyvyšuje se nad plošticí, která si v křoví hýčká své krátkodobé tajemství. Ač vzdělaný, pochopil stejně jako dávní rolníci, kterým se vzdělání nedostalo, že příroda a život jsou věčné; protože nejsou úsečkou, ale nekonečným cyklem.

Čtěme, přemýšlejme a radujme se ze „zbytečností“, jako jsou rozkvetlé stromy a básně. I když třešně odkvetou a básně doznějí, to hezké zůstává v nás – jako předzvěst dalších půvabů, které přijdou. Ale jen k těm, kteří je ocení, umí je vnímat… nebo dokonce vetknout do posvátné formy sonetu tak, jak to dokáže Miloň Čepelka.