Obr Gargantua, budoucí otec Pantagruela, se po jedenáctiměsíčním těhotenství vynoří z levého ucha své matky a dožaduje se pití. Tato scéna je představena na začátku druhého svazku pětidílného románového cyklu Françoise Rabelaise, který byl poprvé vydán roku 1534. V češtině, v překladu Patrika Ouředníka, dodržujeme pořadí, ve kterém byly jednotlivé knihy psány. Oproti Pantagruelovi se Gargantua vyznačuje větší vyzrálostí a didaktičností. Postava obra Gargantuy je stejně jako Pantagruel obdařena vtipem, posedlostí jídlem a skatologickým humorem. Jedno z nejoriginálnějších děl světové literatury čtenáři ve své nesmírné žánrové rozmanitosti nabízí úvahy o jazyce (jazyk, jenž se nerodí v čase, nýbrž v prostoru), výsměch strnulé těžkopádnosti univezitní vzdělanosti, ale především bezstarostnost a neomalenost, s níž Rabelais porušuje veškerá románová a vypravěčská pravidla.\n„Rabelais žije v čase, kdy se život rozpadl na dva světy – antikizující vzdělanostní svět a praktický reálný svět. Humanista Rabelais byl doma v obou, aniž se dokázal rozhodnout pro jeden z nich jako pro svět skutečný, a tak lavíruje sem a tam, znejistěn ve svém životním pocitu a nevěda, který svět je nový a který starý, který je skutečný a který neskutečný; a tato nejistota, kde je vlastně v životě jeho pozice, tato relativnost, již s sebou nese prožitek vzdělání, vytvořily jeho tak podivuhhodně měnlivou stylovou formu.“   Leo Spitzer