Kniha zahrnuje výbor z poezie tří podstatných básníků lianozovské školy, kteří své básně v době, kdy nemohli pub­likovat, sestavovali do rukopisných a strojopisných cyklů, jež se šířily v samizdatových anebo exilových edicích. Pro konkrétní poezii Cholina, Sapgira a Kropivnického jsou charakteristické zámlky a pauzy, které získávají ve verši stejnou, či dokonce vyšší výpovědní hodnotu, než mají slova. Ta jsou narušena jakousi prasklinou, absencí významu či ztrátou smyslu, která tak brání sdělení. V lyrice převládají takové lidské situace, které nakonec neústí do závěrečné reflexe, ale spíše do jakési bezbřehé bezútěšnosti, připomínající pomyslnou jámu, do níž bezhlavě padají lidé…