Číst latinské básníky se nám dnes příliš nechce. Brání tomu dvě okolnosti: málokdo ještě umí latinsky a málokdo vyznává vkus, který pěstovala klasická gymnázia. Ve spoustě veršů, které dnes (možná neoprávněně) považujeme za pedantickou hlušinu, postrádající sebemenší vzrušení, se však najdou básně, které oslňují a spalují jako ty příslovečné démanty v popelu. Catullovy Veršíky a verše v překladu Dany Svobodové a Jiřího Žáčka, které opustily svěrací kazajku tradičních nápodob klasických meter, nám přes propast dvou tisíc let, jež mezitím uplynuly, hravě i naléhavě připomínají, že všichni citliví lidé, a tudíž i básníci jsou si navzájem současníky. leírás elrejtése