Oproti první knize vzpomínek (Stránky z mého života) nebyla druhá, obsáhlejší kniha pamětí od roku 1938 česky znovu vydána. Šaljapin ji napsal už v emigraci a vydaná byla poprvé roku 1932 v Paříži. Maska a duše zachycuje atmosféru Ruska před revolucí s prvními záblesky nadcházející bouře i tři revoluční vlny, které se krátce po sobě zemí převalily. Smetly nejen starý svět, ale i svobodu, v níž Šaljapin nikdy nepřestal věřit a jejíž potřeba jej nakonec donutila Rusko opustit. Jeho zpověď je upřímná a osobní a čtenář se v ní setká tváří v tvář s umělci (s Gorkým, Tolstojem, Rachmaninovem či Rimským-Korsakovem) i s aktéry historických dějů (s Leninem, Kameněvem, Zinověvem, Dzeržinským a jinými). Paměti jsou z velké části také Šaljapinovým uměleckým životopisem. Autor od něj však nad konkrétními příklady děl a ztvárněných postav záhy přechází k úvahám nad vlastním uměním. Chce sdílet se čtenářem své pochopení hudebního divadla, v němž všechny dílčí souřadnice míří k základnímu principu a požadavku divadla – k dramatické pravdivosti. Jeho metoda je jistě dodnes inspirativní. Z ruského originálu přeložil Milan Dvořák. Oproti první knize vzpomínek (Stránky z mého života) nebyla druhá, obsáhlejší kniha pamětí od roku 1938 česky znovu vydána. Šaljapin ji napsal už v emigraci a vydaná byla poprvé roku 1932 v Paříži. Maska a duše zachycuje atmosféru Ruska před revolucí s prvními záblesky nadcházející bouře i tři revoluční vlny, které se krátce po sobě zemí převalily. Smetly nejen starý svět, ale i svobodu, v níž Šaljapin nikdy nepřestal věřit a jejíž potřeba jej nakonec donutila Rusko opustit. Jeho zpověď je upřímná a osobní a čtenář se v ní setká tváří v tvář s umělci (s Gorkým, Tolstojem, Rachmaninovem či Rimským-Korsakovem) i s aktéry historických dějů (s Leninem, Kameněvem, Zinověvem, Dzeržinským a jinými). Paměti jsou z velké části také Šaljapinovým uměleckým životopisem. Autor od něj však nad konkrétními příklady děl a ztvárněných postav záhy přechází k úvahám nad vlastním uměním. Chce sdílet se čtenářem své pochopení hudebního divadla, v němž všechny dílčí souřadnice míří k základnímu principu a požadavku divadla – k dramatické pravdivosti. Jeho metoda je jistě dodnes inspirativní. Z ruského originálu přeložil Milan Dvořák.